
F.C.I. – Standard | Neuznán |
ZEMĚ PŮVODU | Česká republika |
DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU | |
VYUŽITÍ | |
KLASIFIKACE F.C.I. Skupina | N. Neuznaná plemena |
KLASIFIKACE F.C.I. Sekce | Neuznána |
Pracovní zkouška | NE |
Český strakatý pes, známý také jako Horákův laboratorní pes, je středně velké plemeno původem z České republiky. Český strakatý pes byl vyšlechtěn v 50. letech 20. století českým kynologem Františkem Horákem pro laboratorní účely. Plemeno bylo původně určeno pro experimenty, ale postupem času se stalo oblíbeným společníkem. První vrh se narodil v roce 1954 a plemeno bylo veřejnosti představeno na výstavě psů v roce 1961. V roce 1981 byli někteří psi z laboratoře předáni chovatelům, což vedlo k rozšíření plemene.
Povaha českého strakatého psa
Nevadí početnější rodina, ale třeba i osaměle žijící senior. Českému strakatému psovi nebude vadit ani menší panelákový byt, je velmi skromný a dokáže se dobře přizpůsobit i podmínkám běžným pro život na venkově. Pokud je k tomu odmalička veden, porozumí si i s kočkami a obvykle výborně vychází i s jinými psími členy domácnosti. Konflikty s jinými psy nesnáší, neřeší je proto agresivně a razí heslo, že moudřejší ustoupí a ještě lépe – spory prostě sám ani nevyvolává.
Temperament v sobě sice má, ale veskrze pozitivní – zaštěká na neznámou návštěvu, nicméně není prakticky vůbec agresivní. Na výchovu je nenáročný a zvládne jej i začátečník, potřebuje však pohyb. Pokud jej proto budete chovat v paneláku, nezapomeňte na pravidelné procházky. Nebude jistě vadit, když se tyto výšlapy i po časové stránce poněkud protáhnou – samozřejmě tedy úměrně vašim možnostem, bude velmi vděčný za jakoukoliv pozornost a procházku. Stojí za tím i genetika, tento laboratorní pes nesměl jevit agresi vůči lidem i jiným psům.
Učenlivost a vytrvalost, to je doména českých strakatých psů, kteří vynikají v různých sportech určených šikovným plemenům. V evidenci Českého svazu chovatelů je „strakáč“ od začátku osmdesátých let, ale rozšířenost je spíše nižší. Díky své původní roli laboratorního psa má klidnou povahu a je velmi učenlivý. Je aktivní a vhodný pro různé psí sporty, jako je agility, dogtrekking nebo dog frisbee.
Český strakatý pes je obecně zdravé plemeno, které se dožívá průměrně 12-14 let. Pravidelná péče o srst a zdraví je důležitá, aby se předešlo možným zdravotním problémům.
Historie plemene
Za českým strakatým psem stojí dlouholetá práce Františka Horáka, kynologa par excellence, jenž vyšlechtil nejen toto plemeno, ale i tzv. českého teriéra nebo českého horského psa. Český strakatý pes se poprvé objevuje v poválečných letech, cílem bylo studovat onemocnění jako epilepsie. V tehdejší ČSSR zástupce českého strakatého psa podstoupil i transplantaci ledviny. Fena Riga a pes Míša, zakladatelé plemene, měli spolu devět štěňat – z nich dvě byla podobná dnešním „strakáčům“.
Oficiálního představení se český strakatý pes dočkal na výstavě v pražské Chuchli v roce 1961, ale už za pár let hrozilo plemeni vymření – naštěstí se podařilo konec oddálit s tím, že je dnes plemeno považováno za tzv. ustálené. To vše díky práci několika oddaných chovatelů v polovině osmdesátých let minulého století.
Lahodné psí pamlsky
Český strakatý pes – vzhled plemene
Středně velký tříbarevný strakatý pes s harmonickou a nepříliš těžkou stavbou těla, vyvážených proporcí, mírně obdélníkového rámce s klopenýma ušima, pevné konstituce, bez známek lymfatičnosti nebo hrubosti.
Důležité proporce:
- Index formátu těla: délka trupu tvoří 110-120 % výšky v kohoutku
- Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 50 % výšky v kohoutku
- Index délky hlavy: délka hlavy tvoří 40 % kohoutkové výšky
Chování a povaha:
Přátelský k lidem i zvířatům, aktivní, vytrvalý, všestranný sportovní a společenský pes. Bystře sleduje okolí, dobrý hlídač, ne však agresivní.
Hlava:
Lehká, suchá, mírně klínovitá s nevýrazným stopem. Délka hlavy odpovídá přibližně 2/5 kohoutkové výšky. Mozkovna plochá, čenichová partie stejně dlouhá jako mozkovna. Hřbet nosu je rovný. Čenichová partie nepůsobí jako zašpičatělá, pysky těsně přiléhají k čelisti. Nosní houba u černo-žluto-bílých jedinců černá, u hnědo-žluto-bílých hnědá, vždy dobře pigmentovaná, lehce vystupující před přední okraj pysků. Kůže na hlavě jemná, bez vrásek, krátce osrstěná i u dlouhosrstých jedinců. Hlava by měla na první pohled odpovídat pohlaví jedince – u feny jemnější, u psa robustnější.
Čelisti/chrup:
Skus pravidelný nůžkový, v obou čelistech musí být po šesti řezácích a dvou špičácích. Zuby silné, dobře vyvinuté, postavené kolmo v čelistech. Pro plemeno je charakteristické chybění některých premolárů a molárů, což se nepokládá za vylučující vadu. Plnochrupost je předností.
Oči:
Tmavohnědé u černo-žluto-bílých jedinců, světlejší u hnědo-žluto-bílých jedinců, tvar mandlový, nejsou vypoulené, víčka pigmentovaná, dobře přiléhající. Těžká víčka jsou vadná.
Uši:
Dopředu klopené ve tvaru V, přiléhající těsně ke skráním a poměrně malé, natažené dosahují svojí špičkou k ústnímu koutku. Ohbí ucha je těsně nad úrovní temene.
Krk:
Nepříliš dlouhý, šikmo nesený, zužující se směrem k hlavě, přiměřeně silný, s volnější kůží na hrdle, která však nesmí tvořit výrazný lalok.
Hřbet:
Rovný, pevný s vyjádřeným kohoutkem, směrem dozadu mírně se svažující.
Bedra:
Spíše delší, rovná.
Záď:
Rovná nebo mírně spáditá, nikoliv přestavěná.
Hrudník:
Dobře vytvářený, ale ne přehnaně hluboký, prostorný, ne však sudovitý. Při pohledu shora se hrudník mírně zužuje směrem k zádi. Hloubka hrudníku je větší než jeho šířka. Vzdálenost od lokte ke kohoutku je stejná, jako vzdálenost od země k lokti.
Spodní linie a břicho:
Dolní okraj hrudníku dosahuje k loketním kloubům. Břicho pevné, vtažené.
Ocas:
Nepříliš vysoko nasazený, zužující se do špičky. Natažený dosahuje nejméně ke hlezennímu kloubu. Nesen ve tvaru šavle i nad úrovní hřbetu, zakroucení nad hřbetem je povoleno, zakroucení do strany není žádoucí. Osrstění ocasu odpovídá celkovému typu osrstění jedince.
Hrudní končetiny:
Dobře úhlené, paralelní, středně silné kosti. Lokty směřují rovně dozadu, přiléhají k tělu, nejsou vbočené, ani vybočené. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem.
Pánevní končetiny:
Paralelní, dobře úhlené se středně silnou kostrou, přiměřeně osvalené. Při pohledu zezadu jsou rovné. Nárt je pevný.
Tlapky:
Ne příliš velké, spíše kočičí s dobře klenutými prsty a silnými drápy. Pigmentace drápů není podmínkou.
Pohyb:
Čilý, prostorný, plynulý, elegantní. Velmi vydatný a vytrvalý. Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný.
Osrstění:
Dvě varianty srsti: krátká a dlouhá. Krátká srst je patrová, s podsadou patrnou především v zimě. Na spodní straně krku, zadní straně stehen a spodku ocasu je srst mírně delší, avšak přilehlá, stejně jako po celém těle. Dlouhá srst je jen nepatrně zvlněná, rovněž s podsadou, splývající. Kratší je na hlavě a přední straně končetin, naopak výrazně delší je okolo uší, na krku tvoří mírný límec, na prsou, hrudníku a břiše splývá. Na hrudních končetinách tvoří praporce, na pánevních kalhoty. Rovněž je vyvinut praporec na ocase. Žádné z uvedených variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Tzv. přechodný typ srstí – výskyt výrazně delší srsti na zadní straně stehen a delší odstávající srsti na spodině ocasu u některých jinak krátkosrstých jedinců není důvodem k penalizaci.
Zbarvení:
Vždy trikolorní, vyskytují se dva základní typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádné z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Základní zbarvení je tmavé (černé/hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení (roan).
Kohoutková výška:
- Psi: 45-53 cm
- Feny: 43-51 cm
Vady:
Každou odchylku od výše uvedených bodů je nutno považovat za vadu, jejíž posouzení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky. Penalizovány by měly být zejména tyto vady: Špatný tělesný formát, str
Napsat komentář